Pro psa je člověk něco jako bůh, takže se mu snaží zavděčit vším možným způsobem včetně soustředěné pozornosti. Zato lidé ve své pýše o čtyřnohých kamarádech moc nepřemýšlejí.

A tak dochází k paradoxnímu jevu: Psi často chápou lidi daleko lépe, než člověk dokáže pochopit je! Uvedeme vám pár příkladů a zkuste se zamyslet – možná zjistíte, že jste po celá léta mylně přisuzovali psům lidské myšlení a lidské vlastnosti…

Je to jenom pes…

Největší chybou je, když páníček zachází s pejskem jako s rovnocenným parťákem a kamarádem. Pes ale nechápe jeho pohnutky, je to smečkové zvíře – buď má vrozenou dominanci alfa samce, nebo naopak vrozenou potřebu alfa samce respektovat.

Dominantní jedinec potřebuje jasná pravidla: Do dveří jde napřed pán, a potom pes. Neexistuje, aby pes táhl pána na vodítku, kam ho napadne! Ke stolu pes nepatří, má vyhrazenou svou misku a měl by do ní dostat žrádlo až poté, co všichni ostatní členové rodiny dojedí. To neznamená, že ho nemáte rádi – jen vymezíte jeho pozici v rámci rodiny.

Také pejsek bázlivé a psychicky slabší povahy potřebuje řád. I tady je na místě jasná hierarchie, byť doprovázená pocitem, že ho dokážete ochránit. To však rozhodně neznamená rozmazlování: jestliže nemáte alfa samce a poskytujete mu vůdcovská privilegia (spinká s pánečkem v posteli, táhne ho za sebou na šňůře jako létacího draka, dostává sousta přímo z jeho talíře), jeho psí instinkty budou zmateny. Dál se sice bude bát silnějších psů, ale ani ho nenapadne, že by měl poslouchat vás. Rozmazlený, polidštěný pes se při absenci vůdce sám postaví do jeho role – i když na to nemá povahu. Tak mu velí příroda.

Chválou proti strachu? Chyba!

Máte roztomilého yorkšíráčka, který se ve strachu ze strašlivého pitbulla snaží schovat za vaše nohy nebo nejlépe přímo do bot – a to i přesto, že je ta zubatá nestvůra bezpečně na vodítku? Pak ho určitě vezmete do náruče a na psí projev ohrožení zareagujete chlácholením, hlazením a možná i nějakou laskominou. Chyba!

Pes takovou reakci vyhodnotí to jako odměnu. Logicky dojde k závěru, že čím víc strachu, tím větší odškodnění. Příště bude tudíž dávat své obavy najevo ještě víc, je za ně přece chválen! Nejspíš vám samou „hrůzou“ vyšplhá až na hlavu, aby dostal piškotek na uklidnění!

Jak se tedy v takové situaci zachovat? Uklidnit psa dotekem (ale ne hlazením) a zaujmout přísným povelem sedni. Když bude cítit, že je u vaší nohy v bezpečí a že ho chráníte, přestane zmatkovat.

Pohled do očí a úsměv? Vyslovená agrese!

Psi si, na rozdíl od vlků, rádi hrají a zůstane jim to skoro celý život. Říká se tomu neotenie – jde o stav, kdy živočich dosáhne pohlavní dospělosti, a při tom u něj přetrvávají psychické nebo fyzické znaky mládí. Součástí psí hravosti je i komunikace s člověkem. Psi při ní používají širokou škálu výrazových prostředků, vyjádřenou polohami těla, ocasu, hlavy, uší či pysků, pohledem, štěkáním, kňučením, napodobováním lidí. Už štěňata jsou schopna rozumět lidským gestům. Průměrný dospělý pes se dokáže naučit 165 slov a nadprůměrně inteligentní až 250 slov.

Ale člověk? Darmo mluvit! Proč ten by se namáhal pochopit psí psychiku, když svého pejska tak miluje! A tak mnozí páníčci – nebo spíš možná paničky – ani netuší, že když se na pejska hezky usmívají a hledí mu přitom láskyplně do očí, tak mu právě v psí komunikaci vyhlásili válku! Pohled do očí je pro psa jednoznačnou výzvou „kdo z koho“. Že se na něj přitom mile smějete? Je se podívejte do zrcadla na ty vyceněné tesáky!

Ještě štěstí, že se za ty desítky tisíc let, co člověka doprovázejí, naučili naši psí společníci bezbřehé toleranci. Projevili při tom často daleko víc rozumu než druh homo sapiens, tedy člověk moudrý…

Zdroj: zena.centrum.cz