Toporné, šavlovité postavení ocasu, upřený nebo odvrácený zrak stranou, zježení hřbetu, varovné zavrčení, výhružný štěkot, toto všechno jsou signály blížící se rvačky. Divoce žijící psi ve smečkách neustále soupeří, o vyšší postavení ve smečce, lepší jídlo, pohodlnější místo na spaní, o fenku vhodnou k spáření.

Několik důvodů proč se může prát právě váš pes:

• Špatná socializace na psy, pes od útlého štěněčího věku není seznámen se psy různých plemen, věku a velikostí – neumí s nimi tedy správně komunikovat, neovládá řeč těla, neodhadne moment, kdy je třeba se podřídit nebo naopak tiše odejít.
• Špatná volba plemene – temperamentnější psi při chůzi na vodítku reagují na každého psa štěkáním, protože se tímto způsobem naučili vybít nadbytek své energie.
• Obranná agresivita – pes si hlídá své teritorium, majitele, útočí na všechny psy, kteří procházejí kolem.
• Pes je ovlivněn špatnou zkušeností s ostatními psy, proto se brání – agresivita ze strachu – pes se útokem snaží vyřešit situaci.
• Dominantní, nadřazený pes, se pokouší o podrobení jiných psů, pokud druhý neprojeví podřízenost (odvrácením hlavy, přikrčením, olíznutím čenichu nadřazeného psa, odchodem, lehnutím na zem s odhalením břicha) – je napaden.
• Submisivní, bázliví psi se brání štěkáním, vrčením, útěkem, když je druhý pes chce pouze očichat a pozdravit, obvykle jsou napadeni.
• Plemena dogovitá, kříženci typu bul a ostatní plemena dnes nesprávně označována jako bojová – u těchto psů jde většinou o přirozený projev jejich povahy.
• Psi, kteří jsou používaní jako krycí, pro ně je každý pes samec-rival.
• Ve smečkách psů bývají někdy v době hárání a březosti hůře snášenlivé některé feny.
• Psi v jedné domácnosti se nejčastěji perou o přízeň svého člověka.

Je možná náprava takového psa?

U všech zmiňovaných způsobů platí: dobře vychovaný a socializovaný pes se nepere. Psa je od štěněčího věku dobré seznamovat s ostatními psy, avšak nejlépe s těmi, které znáte. Pokud je štěně v mládí napadeno, může se v budoucnu začít projevovat k některým psům agresivně. Nebezpečnost „BOJOVÝCH PLEMEN“ je v razanci, rychlosti jejich útoku, jsou sebevědomí a vyrovnaní, může jim trvat déle, než se rozhodnou zaútočit. Většina z nich by se nechala zabít, než z boje ustoupila. Tragičtější jsou pak následky. I KDYŽ JE AGRESIVITA U NĚKTERÝCH PLEMEN GENETICKY ZAKODOVÁNA, DOOPRAVDY JSOU TATO PLEMENA NEBEZPEČNÁ POUZE V RUKOU ŠPATNÉHO NEBO NEZKUŠENÉHO MAJITELE.

Každý majitel je zodpovědný za chování a činy svého psa, proto je víc než nutné psa naučit, jak správně se má chovat. Není správné opatřit psa pouze náhubkem, pevným vodítkem, obojkem, i ty nejpevnější někdy selžou, často v situaci, kdy to nejméně čekáte. Je pouze na psovodovi, aby se naučil rozpoznat blížící útok, než se pes začne prát, včas jeho chování usměrnit.

Pozornost psa lze soustředit na jiný cíl, například pamlsek, hračku, poodběhnout stranou a hrát si. Nebo ponechat provést psa nějaký cvik poslušnosti. Pokud nedbá pokynů a dál se soustředí na útok, měl by pocítit ze strany psovoda jeho nesouhlas s jeho chováním. Zcela nevhodné je v podobných situacích psa uklidňovat slovy “hodný pejsek“, – pes v takovém případě ve svém chování ještě přitvrdí, neboť byl právě pánem za akci pochválen.

Pokud je pes na napnutém vodítku, majitel dává najevo svoji nejistotu, vlastně se na blížící útok připravuje spolu se psem. Pes napnuté vodítko vnímá jako oporu, proto směle útočí. Většina psů při chůzi bez vodítka psy v okolí přehlíží, spory nevyhledává, nejsou si bez pána za zády tolik jistí. Psa, který útočí ze strachu, je třeba naučit několik cviků, chválit jej pomocí pamlsků, odpoutat pozornost od ostatních psů. Je třeba dokázat mu, že není důvod bránit a bát se, protože žádný hrozný útok nepřijde. Nácvik správného chování na vodítku provádíme za každé vhodné příležitosti, a pokud se pes chová správně, pochválíme ho za cvik, který zrovna plní (například chůze u nohy). V opačném případě použijeme jako trest silné trhnutí vodítkem. Pes činnosti musí hned zanechat, když dáme v podobných situacích rázně najevo svůj nesouhlas, pes činnosti zanechá. Po zkušenostech bude již vědět, že bude potrestán. Pokud však majitel psa nechá nebo pouze přidržuje, z útoků se stane nepříjemný zlozvyk, pro psa však skvělá zábava.

Většina majitelů bohužel ve snaze neublížit svému pejskovi použije příliš slabou nebo žádnou korekci. V těchto případech je třeba smířit se s tím, že se pes bude chovat stále neukázněně, a při vhodné příležitosti se opět popere.

Při pohybu psů na volno se většina psů nepere, rvačky vypadají hůře, než jsou, psi si obvykle ujasní situaci. Spousta štěkotu, vrčení, lítání chlupů, a odejdou bez šrámů. Zabránit rvačkám při pohybu na volno lze předchozím výcvikem správného chování na vodítku-psa lze usměrnit zákazovým povelem, zdokonalením přivolání. Psa je nutné včas přivolat a pouštět jen se psy, které znáte. Nedoporučuji používat dálkové obojky, pes si může stimul špatně spojit- buď razantněji zaútočí, nebo doživotně může napadat podobně vyhlížející psy, zhorší se přivolání psa.

Zasáhnout do psí rvačky či nikoliv?

Každá rvačka skončí podřízením jednoho ze psů, vysílením, poražením, zásahem majitele. Následky boje, i přes léčbu, nemusí pes přežít. Pokud se psi perou, zasáhnout je třeba vždy, nelze se spoléhat na pevnost náhubků, ani spoléhat, že si to vyříkají a prát nebudou. Rvačku lze přerušit zákazovým povelem, odtažením za vodítko, politím vodou, odtažení psa za ocas, nebo zadní nohy. Pokud se pere pes bez náhubku, zákrok by měl být velmi rychlý. Je třeba mít na paměti – ZÁSADNĚ NESTRKAT RUCE K HLAVÁM PEROUCÍCH SE PSŮ. Pes se může ohnat i po vlastním majiteli. Pokud jde o opravdovou rvačku, je třeba chránit sám sebe, ale také zachránit život svého psa. V tomto případě se hodí cokoli pádného, co je po ruce.

Z důvodu špatné snášenlivosti krycích psů ve smečce nebo náladové háravé či nakryté fenky, je lépe je trvale nebo dočasně oddělit. U psů v jedné domácnosti čas od času dojde ke sporům, které již v počátku prostě netolerujeme. Vůdce doma je jasný a psi musí respektovat jeho pravidlo – neprat se.

V NĚKTERÝCH případech agresivních psů lze doporučit kastraci – ta však nevyřeší výchovné problémy.

Všechny důvody k rvačkám lze omezit nebo je úplně odstranit a to důslednou výchovou, nebo cíleným výcvikem psa.

Autor: Petra Máchová
Zdroj: hafici.cz